JEDNOROŽCI / ODDÁVÁNÍ SE / ODDANOST

když jsem byla malá, nebyli žádní jednorožci. a stále žádní nejsou.

to je to, co mě zajímá. důvod proč je zobrazovat. tahle volba. tak nepředvídatelná, poetická, dětská, naivní, morbidní,selektivní, iluzivní, potenciálně abnormální. a nepochopitelný aspekt toho.
tak pokračuji, aniž bych končila. ukončením by vše zůstalo nekompletní.

nikdo nemůže jednoznačně říct, v jakém vztahu se nachází jeden k druhému.
nikdo z nich nemá převahu nad druhým.
jeden v druhém mizí.
je za tím potřeba rozptýlit obavy.
zdá se, jakoby dál nebylo nic.
podstoupit riziko.
dát sebe.

KONECKONCŮ, DÁ SE VŮBEC PSÁT O SVÉM PROTĚJŠKU, KTERÝ SE K NÁM VZTAHUJE, BEZ TOHO, ANIŽ BYCHOM ZA TO ŽÁDALI JEHO ZÁJEM NEBO POCHOPENÍ?

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Pracuju s textem, akcí, obrazem.

V rámci svých témat, které se motají kolem mateřství a limitů viditelného, si kladu otázky:

Kdo v rámci rodičovství mění koho?

Jak verbalizovat imanentní složky výchovy, péče a kontroly?

Jak trénovat pozornost k neviditelnému?

Je instinkt univerzální mechanismus? Z latinského uni-versus (doslova k jednomu obrácený).

Jak zacházet s naivitou? Požírá ji analýza?

Co se v dialogu vytrácí? Proč mu ne-přestávám věřit?

Má víra vedlejší účinky?