O noční tvory, v tomto případě bource morušového, (druh noční můry ze které se vyrábí hedvábí) se zajímám od střední školy. Vidím v nich nevinnost a jejich závislost na světle je pro mě inspirující. Před pár lety jsem se začala věnovat práci s provazy – japonské technice shibari. Volně jsem od klasického párového vázání přešla jen k jednomu úvazu, díky kterému se lze zavěsit do výšky.
Moje vize bylo spojení této techniky s noční můrou narážející do poblikávajícího světla rozsvícené lampy. Bourec morušový je navíc bílý a má malé chloupky, takže jsem na sobě chtěla mít co nejméně oblečení, abych se mu podobala.
Co budu zpracovávat jako ročníkovou práci i její provedení a místo realizace mi tedy bylo hned jasné – v zimě jsem viděla prosklený výstavní prostor NIKA (malou galerii ve vestibulu metra na Karlově náměstí patřící UMPRUM). Rozhodně jsem místo chtěla využít k práci – můra nemůže ven, naráží do skla… Sama o sobě byla tato miniaturní galerie natolik inspirativní, že už jsem jen rozvíjela průběh performace – vizuální provedení, světla… A ještě než jsem stihla kontaktovat kurátorky galerie, přišla karanténa.
Bylo tedy nutné začít pracovat úplně jinak a měla jsem několik dalších nápadů, které bych mohla zrealizovat. Na začátku karantény to vypadalo, že performance ve veřejném prostoru nebude možné uskutečňovat kvůli bezpečnostním opatřením. Původní plán jsem přesto nechtěla opustit. Hledala jsem prostor, kde bych se mohla zavěsit, takže trám byl jasnou podmínkou. Napadala mě divadla, ale v začátcích karantény měl každý pocit, že stýkání se s lidmi je pasé – každý měl strach, že by se mohl nakazit i při předávání klíčů.
Naštěstí jsem si vzpomněla že čajovna, ve které pracuji, skrývá ve spodním patře malé divadlo
s jevištěm. Zjistila jsem, že má dokonce i celkem dobré osvětlení, jen prostory jsou menší, než jsem si představovala.
Věděla jsem, jaký dojem jsem chtěla v divákovi vyvolat, co chci aby viděl – dívku držící lampu
(strobo), která bliká a mě, zavěšenou na konstrukci a ,,tančící“ ve vzduchu.