V PROCESU: 2020KLZRPRTFLTXTPRFRMNC

Martina se během karantény soustředila na nahrávání Jungovy Červené knihy, kterou sdílela na svém facebookovém profilu. Poskytovala touto formou útěchu z tísně fyzické izolace a určitý návod k nazírání vlastní duše, se kterým se mnozí museli potýkat nedobrovolně, díky izolaci a nemožnosti běžných pracovních činností. Martina se také věnovala pečení kváskového chleba, přičemž uvažovala o paralelách kvásku jako modelu společnosti. Během izolace si pořídila scanner, jako svoji novou techniku zobrazování. V klauzurním projektu pracuje se scannerem, do kterého vkládá přírodniny, nalezené úlomky předmětů a útržky textů. Scanováním vznikají koláže, které jsou vizuální poesií, reflektující současný stav světa.

“Dělám ziny a deníky. Mám ráda jejich materialitu. A tak, když stál skener na stole, spontánně jsem začala namísto pouhého skenování stránek zinu, o kterém jsem myslela, že vznikne, skenovat všechno, co bylo kolem mě. Zjistila jsem, že potřebuji skenovat nejen papíry, ale také objekty. A z objektů jsem pak začala stavět příběhy.”

.

Nejprve jsem zkoušela krátké animace, pak jsem je záběrovala, svazovala a zase rozpouštěla. Postupně jsem zjistila, že pohyb nemusí být jen v animaci, že mohu nechat diváky a divačky vytvořit si svůj pohyb a svůj příběh. Začala jsem vytvářet dvojice fotografií/skenů a představovala si vztahy mezi nimi. Začala jsem skenovat to, co bylo blízko. Přírodu, do níž jsem utíkala a brala si ji domů, potraviny, které jsem jedla, kvásek, který se stal jedním z mých nejbližších živočichů. Skenovala jsem objekty v černé skříňce, kterou jsem vytvořila. A nechávala se unášet vzrušením, které vzniká ve chvíli, kdy nevíte, co se děje na druhé straně skla skeneru. Pracovala jsem s prvkem náhody. Plácala jsem věci, které se mi zdály důležité na sklo, překrývala je boxem a pak sledovala vzniklé skeny v počítači. Fascinovaly a fascinují mě rozdíly mezi viděným mnou shora a snímaným zespoda. Ztrácela jsem se v procesu – nedokážu říct, co jsem vytvořila já, co náhoda a co skener. Vznikly stovky obrazů, skládala jsem je do různých celků, různě pevných. Až jsem nakonec zahazovala a zůstavala jen s několik desítkami. Důležité pro mě byl proces opakování, sbližování se s věcmi, které se pro mě postupně stávaly symboly konkrétního. Od téměř doslovného – narativního vyprávění obrazy jsem přešla ke svobodě imaginace toho, kdo se dívá. Přechod od narativu k imaginaci je něco, čím procházím na různých polích a je to pro mě poučný a bolestivý proces, protože se vzdávám kontroly a přistupuji na hru. Nakonec je to ale jediný způsob jak vyprávět o svobodě namísto kontroly.
Výsledkem je spolupráce toho všeho a výběr obrazů, které se mnou zůstaly nejpevněji. Těch, které mi stále vyprávějí příběhy.

.